Ohlédnutí

2017 byl zvláštní rok. Skvělý a příšerný zároveň. Moje vytoužená mentální rovnováha vzala poměrně rychle za své a já se zas začala plácat v depresivním bahně mojí hlavy. Protože to už tu dlouho nebylo. 


Přitom to začalo opravdu slibně. Zvolnila jsem, naučila se zas relaxovat, přestala jsem se za každou cenu někam hnát. Jenže když jsem ztratila setrvačnost, ztratila jsem i motivaci. Místo odpočinku a úlevy jsem dostala víc stresu, starostí a mizérie. Můžu ten rok někde reklamovat? 

Ono stačilo už jen zkouškové a škola jako taková. Já si fakt odvykla se nutit do věcí, co mě nebaví a celý můj prvák se nesl v otázkách, jestli to mám ještě zapotřebí. Že jsem moc zklamaná a pokračovat bez motivace nechci. Ne, nevykašlala jsem se na to, ale neměla jsem k tomu daleko. Na nějaký čas jsem si našla druhou práci. Co stresově nezvládla škola, přidala ta kavárna. Skončit tam byla neskutečná úleva. Jenže tou dobou už se začalo ozývat i moje zdraví, že bych měla myslet i na něj. Pořád na tom pracuju. A upřímně nepomáhá ani fakt, že mi můj milovaný notebook nejspíš dal finální sbohem.

Ale abych loňskému roku nekřivdila… mizernej pro mě byl hlavně pocitově a já dělala všechno pro to, abych ten pocit nějak rozptýlila. Díky tomu mám spoustu skvělých vzpomínek, které by mne jinak nejspíše minuly, seznámila jsem se se skvělými lidmi, dostala možnost zažít něco nového. Byla jsem na spoustě koncertů (a viděla jsem i Joe Hisaishiho!), absolvovala dva iaido semináře a jedno živé vystoupení, strávila jsem dva týdny na výzkumu. Navštívila jsem Vídeň, na jeden den jsem si (konečně) odskočila na Šumavu, byla jsem na Vysočině, v Norsku a na jižní Moravě. Konečně jsem si koupila vlastní iaito. Začala jsem zase plést, učit se šít a dokopala se k renovaci nábytku. Ale hlavně – četla jsem jen natolik, abych se tou samotnou činností necítila ve stresu jako rok předtím. A těch přečtených knih není málo.

Vlastně jsem celkem dost relaxovala, ale v hlavě mi neustále blikalo světýlko, že jen nějak mrhám svůj čas. Jenže já neměla energii a vůli se sebou cokoliv dělat. Neměla jsem, jak se namotivovat a jak změnit svůj apatický přístup k čemukoliv. Asi prostě neumím jít nějakou střední cestou, ale z extrému do extrému. Jako na té houpačce. 

Je ovšem fajn, že podobně jako loni v lednu mám pocit jakési prázdnoty, čistoty, jako bych já sama podobně jako tenhle rok byla zatím nepopsaná stránka knihy a záleží jen na mě, jak ji zaplním. A i když nemohu říct, že bych překypovala energií a optimismem, hodlám následné dění nasměrovat správným směrem. Ne, jasně že nemám tušení kam to povede, ale jsem si jistá, že tu cestu poznám. 

Pak teprve začne ta pravá jízda, vážení.

A jaký byl váš rok 2017?

2 komentáře:

  1. To se školou mám stejně. Chodila jsem na pedf UK a byl to děs, ten stres za to prostě nestál. Vykašlala jsem se na to. Šla jsem sice na "jen" na VOŠ, ale tam jsem teď spokojená, stresu je o obrovské množství míň...:-)
    Ať je letošek o co nejvíc lepší, hlavně co se stresu a "hlavy" týče. :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já bakaláře nějak (ne)slavně doplácala, ale říkala jsem si, že magistr bude lepší, že je to ta specializace, kterou jsem vždy chtěla studovat... no a asi i tím to bylo větší zklamání :). To že budeš mít "jen" VOŠ je fuk, hlavně, když ti to sedí víc :).
      Díky moc, i tobě hodně zdaru! :)

      Vymazat