středa 21. března 2018

Filmové střípky #5

Kalendář už sice hlásí jaro, ale počasí se pořád dvakrát netváří a já vážně nejsem zvyklá topit ještě v březnu a už tuplem ne na jeho konci. No, tím pádem vítejte u mého filmového lenošení!


Shutter Island (2010) patří do kategorie filmů, co mě sice baví při sledování, ale snadno na ně zapomenu. Takže jsem si až za půlkou filmu vzpomněla, že už jsem ho vlastně jednou viděla a není to zas tak dlouho. Prostředí ostrovní psychiatrické léčebny/pevnosti je stresující už samo o sobě, natož když odtamtud uteče šílená vražedkyně a Leonardo DiCaprio jako detektiv Teddy Daniels ji má najít. Postupně ale na povrch vyplouvají různé podivné skutečnosti a vzpomínky a realita se zdá být čím dál méně jasná... To je pro mě asi jediným plusem filmu, že tápete stejně jako Teddy a i když ve finále vše začne dávat smysl, konec není úplně jednoznačný. Ten film jinak postrádá atmosféru a i postavy jsou jaksi ploché, takže si ani nezískaly moje sympatie. Navíc věřím tomu, že pokud ho ještě někdy uvidím, zase nebudu tušit.


Od španělského filmu Tesis (1996) jsem toho moc nečekala a tím spíše jsem byla překvapena. Spojení diplomová práce a horor k sobe patří tak nějk přirozeně, ale když ještě přidáte mizení studentek a brutální vraždy, výsledek povýší na další úroveň znepokojivosti. Zápletka je nápaditá a i když je jasné, kam se bude děj dál ubírat, není úplně očividné kudy. Postupně obviňující prst ukáže na několik postav, ale stejně vás pokaždé zanechá v nejistotě, jak je to doopravdy a kdo je vlastně vrah. Atmosféře napomáhá i ponurá budova školy, která má značné množství různě propojených chodeb a tajných zákoutí. Rozhodně byste nechtěli, aby vás na takovém místě honil vrah, který ho zná rozhodně lépe než vy. A který je vcelku slizký. Ústřední dvojice, ztvárněná Anou Torrentovou v roli Angely a Fele Martínezem v roli Chemy, byla parádní a skvěle spolu fungovala. Jen bych Angelu občas něčím s chutí umlátila za její přehnanou hysterii, která mi místy přišla spíše k smíchu. Jinak byl Tesis opravdu příjemným překvapením a připomínkou, že se nemám bát prozkoumávat i neanglické filmy.


O tajemném Winchestrovském sídle plném duchů jsem slyšela už dříve, takže jsem čekala jak moc mě adaptace Winchester (2018) vystraší. Zase jsem byla naivní. Atmosféra je založena překvapivě na lekačkách, které jsou jednoduše čekatelné a vrzání podlahy, která vás v dřevěném domě nepřekvapí. Záběry na celý dům zvenku jsou poněkud nepřesvědčivé, zblízka a zevnitř je to naštěstí mnohem lepší. Zápletka je jednoduše odhadnutelná, stejně jako duch-záporák a nechybí ani pár klišé (jako je scéna v zimní zahradě). Velkým plusem filmu jsou ovšem Helen Mirren jako Sarah Winchesterová a Jason Clarke jako psychiatr Eric Price, kteří také filmu dodávali na vážnosti. Nejen, že bez nich by to byla ještě tak o polovinu menší zábava, ale už by to byla spíše komedie s poslušnými duchy a ušišlaným záporákem (snad nám loňské It nenastolilo nový trend). Nemohu říct, že bych byla nějak extra nadšená, ale na druhou stranu ten film není úplný průser. Prostě nenadchne, ale ani neurazí. Ne moc.


Nemohu si pomoct, ale The Shape of Water (2017) ve mně budí dojem, jak by to asi vypadalo, kdyby si Abe Sapien vážně našel holku. Navíc hlavního obojživelníka hraje ten samý "neviditelný" Doug Jones. Na tenhle film jsem se hodně těšila a byla jsem neméně zvědavá. Přestože to rozhodně není podívaná pro každého, tak je opravdu kouzelná. Důkazem budiž získané dva Zlaté glóby a čtyři Oskary. Příběhově možná nenadchne nebo nepřekvapí, ale získá si vás zpracováním a jednotlivými hereckými výkony. Sally Hawkins jako němá uklízečka Elise sice není ukázková hollywoodská kráska, ale v příběhu jde spíše o její pocit osamění a odlišnost, které ji a obojživelníka nakonec sblíží a vytvoří mezi nimi silné pouto. Nejde jim pak nefandit v útěku a skrývání a jakmile Elise vytopí barák, aby jim u sebe v koupelně vytvořila "bazén", musíte se nad tím gestem pousmát. Octavia Spencer a Richard Jenkins jsou jako Elisini přátelé skvělí a Michael Shannon je jim skvělým opakem. Už dlouho jsem někde nenarazila na tak ideálního napřesdržku záporáka. A jemu byste vážně jednu vrazili pokaždé, co si do pusy nacpe bonbon. Nebo prášek. Prostě prakticky každou scénu, kde se objeví.


Když už jsem u del Tora, nelze nevzpomenout na oba skvělé Hellboye. Hellboy (2004) i Hellboy 2: The Golden Army (2008) patří už od svého vzniku k mým nejoblíbenějším komiksovým filmům, což nezměnil ani současný boom filmů od Marvelu. Ano, oba filmy nejsou úplně podle komiksu, ale nemám pocit, že by to byl problém, spíš naopak. Alespoň já si kvůli těm filmům chtěla přečíst i komiks, zvlášť v zajetí obecného předpokladu, že ta předloha bude ještě lepší. Baví mě děj těch filmů, baví mě herecký cast, baví mě i vizuální zpracování a jsou to jedny z mála filmů, na které ráda koukám opakovaně. Prostě Červenej ve filmu i deset (a víc) let od doby svého vzniku pořád válí. Nepřestává mě proto mrzet, že nebude třetí díl, z toho plánovaného restartu radostí neskáču. Na druhou stranu je můj skepticismus takový obranný mechanismus proti zklamání. A já moc doufám, že nezklame.


Nedávno jsem na FB polemizovala o tom, jestli je dobře nebo ne, že del Torovi zatrhli natáčení Lovecraftovo At the Mountains of Madness. Jenže když jsem viděla The Shape of Water, udělala jsem si konečně jasněji. Já tu adaptaci chci! I když tu povídku nemám ráda, nechte del Tora točit Lovecrafta! Prosím!

A co vy, viděli jste The Shape of Water? Co na ten film říkáte? Také vás bavil nebo vám přišel jako spoustě jiných lidí úchylný?

neděle 11. března 2018

Taková normální nefunkční rodina

Chtěli jen zachránit Spiral City. Skončilo to ale obětí jednoho z nich a přemístění zbytku za pomocí tajemné palice kdo ví kam. A stejně jako tehdy před deseti lety, ani dnes neví co se stalo, kde přesně jsou (jsou ještě vůbec ve stejném vesmíru?), proč nemohou opustit hranice katastru a jestli vůbec mají šance se dostat zpátky domů. Takže se navenek tváří jako rodina a stále se snaží nějak si zvyknout. Jenže na některé věci si ani po deseti letech jednoduše nezvyknete.


Přesně tohle pro šestici hrdinů ze Spiral City připravil jejich duchovní otec Jeff Lemire. Nic vám to jméno neříká? Nevadí, seznámíte se. Tento kanadský kreslíř a scénárista vyrostl ve farmářské oblasti Essex Country v Ontariu, což znatelně ovlivnilo jeho i jeho tvorbu. Osamělé farmy, široko daleko nic jiného než rovná silnice... neříká vám to něco? První nápady na napsání Černé palice měl už v roce 2007, ale ještě nějakou dobu trvalo, než přišel její čas. Mezitím Lemire pracoval na jiných svých komiksech, jako třeba Essex Country, Lost Dogs nebo Sweet Tooth, a taky psal pro DC comics a Marvel. Naštěstí Černá palice nakonec skutečně vyšla, i když o necelých deset let později.

Spíše než na nějaký závratný akční děj, je Černá palice: Tajemství počátků zaměřeno na všední život šestice hrdinů po deseti letech společného soužití na farmě a také na bližší seznámení s nimi. Takže namísto zachraňování města a jeho obyvatel se snaží získat jinou superschopnost - vést obyčejný venkovský život. Jejich farma kousek od města jim poskytuje dostatek soukromí, ale zároveň znamená i odloučení od společnosti a spolehnutí se výhradně jeden na druhého. Kdo by se z toho ale nezbláznil. Je zde marťanský válečník Barbufoun, interdimenzionální korzár plukovník Bizár a jeho pomocnice Robotela, čarodějnice madam Vážka, Zlatuška Zlatonoška a silák Valda Darda, který se tohle uskupení snaží za každou cenu udržet pohromadě. Rozhodně to nemá snadné, čeká je desáté výročí. A deset let, bez možnosti odjet za hranice katastru je hodně dlouhá doba a tak není divu, že si všichni parádně lezou na nervy. Ostatně jako každá normální nefukční rodina.

Každému z nich (kromě Robotely) je věnována jedna kapitola, v rámci které běží jak hlavní děj, tak příběh daného jedince. Veškeré radosti, starosti, vzájemné vztahy... I vztahy s lidmi "zvenku". Chtě nechtě se časem s někým seznámí. A uvědomí si, že i když tam nepatří, nechtějí žít sami. Což spolu s ochranou jejich domova není snadné a zvýšená pozornost obyvatel města by pro ně byla nežádoucí. Ovšem i tam mají své nepřátele, v mnohém otravné stejně jako superpadouchy ze Spiral City. Obyčejného maloměstského balíka prostě nechcete naštvat. Navíc, když je to místní šerif. Jenže ne každý z téhle party se s novou realitou dokázal smířit a žít v ní svoji roli. Projevy téhle neustálé nespokojenosti komplikují život zbytku, ale tím jen umocňují vlastní neštěstí. Paralelně běží ještě linka ze Spiral City, které na ně nezapomnělo. Minimálně dcera Černé palice ne. A nepřestala po nich pátrat. 


Každá kapitola je navíc uvozena dvěma obálkami, jednou ve stylu komiksu a druhou lazenou v retro duchu jako klasicky superhrdinskou. A jsou naprosto parádní. Stejně tak střípky "starých dobrých časů" ve Spiral City, ze kterých na vás zlehka dýchne atmosféra té nefalšované zlaté éry. Každý hrdina se v rámci tohohle svého originu musí vypořád s nějakým superpadouchem a je jen škoda, že se tihle padouši nedostali více prostoru. Jak Cthu-lois, tak doktor Sherlock Frankenstein by to určitě rozjeli ve velkém!

Sice se nedozvíme prakticky nic podstatného, jsou tu přeci jen vodítka lákající k další četbě. Záhada toho kde a proč tam jsou, jejich vlastní tajemství a také sám Černá palice. V Tajemství počátků je o něm jen pár zmínek a přeci je jasné, že sehrál důležitou roli pro situaci v níž se šestice hrdinů nachází. Při čtení mi bylo až líto, že nemám tolik načtený klasický superhrdinský komiks a tím pádem nepostřehnu nebo si nevychutnám různé odkazy a narážky. Na druhou stranu nemám pocit, že by mi to nějak výrazně překáželo k tomu, abych si i tak čtení užila. Černá palice mě nadchla a rozhodně se těším na další díl!

Černá palice: Tajemství počátků (Black Hammer: Secret Origins)/ napsal Jeff Lemire/ nakreslil Dean Ormston/ přeložila Alexandra Niklíčková/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Comics Centrum v roce 2017/ 192 stran.

čtvrtek 8. března 2018

Diagnóza: slepejš

Vzhledem k tomu, že jsem brýle dostala „až“ ve 22 letech, tak se mi je nechtělo moc nosit. Zvykla jsem si na limity ostrosti svého zorného pole a nechtělo se mi je měnit. Navíc jsem ty brýle neměla ráda. A to přesto, že jsou modré. 


Ono to, že nevidím perfektně neznamenalo žádnou překážku pro cokoliv. Nehrozilo, že něco přehlédnu nebo neuvidím, jen jsem neviděla ostře. Problémy se čtením na dálku se jednoduše daly vyřešit tím, že jsem přišla blíž a nebo jsem měla po ruce někoho, kdo to přečetl. A pak si ze mě dělal srandu. Navíc tam byla výhoda spásné věty: „Jééé, promiň, já tě neviděla...“. 

O tu mě brýle na čas připravily, ale mozek mě zachránil. Je úžasný, jak adaptivní jako lidé jsme. Kde jsem dřív sem tam tu výmluvu použila, tak po čase se stala realitou. Já ty lidi vážně přestala vidět, mozek mi je jednoduše odfiltroval. Sice mě to občas ušetří konverzace, čím dál častěji se dostávám do situace ne-nevymlouvám-se-opravdu-jsem-tě-neviděla. Plus jsem ještě povýšila na další úroveň, kdy na známého člověka chvíli zírám a říkám si „Proč mě ten člověk zdraví? My se známe? Jo, aha, známe...“.

No, ale pak jsou tu brýle samotné. Nevěřila bych, jak mi něco takového může tak moc překážet. Sice je hezké, že jsem si na ně zvykla do míry, kdy už prakticky nevím, že je mám, ale nemusela bych o ně pořád někde narážet. O okénko ve vlaku, když chci prospat cestu. V práci o kávovar nebo o skřínky. O jakékoliv sklo, když se nahnu moc blízko. O dveře. O cokoliv jiného, když je mám náhodou ve vlasech. Navíc mi kazí veškerou logistiku. Když si chci obléct svetr, musím nejdřív sundat brýle. Když si chci vzít svoje zelené Kossy, musím si vzít nejdřív brýle. To samé s čepicí. Když se naopak chci vysmrkat, tak je musím sundat. Stejně jako když v zimě přijdu zvenku do tepla. Nesnáším, jak se zamlžují. Na koncertech bez nich nevidím a nebo se bojím, že o ně přijdu. Neumím je dávat na jedno místo, tak je neustále hledám. Už jsem je kolikrát hledala i když jsem je měla na nose. Jo a když je náhodou na nose nemám, mám neustále potřebu si je posunovat nahoru. 

Také mě nepřestává a asi nepřestane fascinovat rychlost s jakou se zamatlají. Prostě je vyčistíte, lusknete prsty a jako byste na ten čistící hadřík ani nesáhli. Nebo jak rychle se ohnou! Není to tak dlouho, co jsem šla do optiky a tam na mě koukali, co jsem těm brýlím provedla. Já ale opravdu neměla tušení. Taky mi neustále padají, ale zase mě padá z rukou úplně všechno. Důkazem buď pavouk na mém ubohém telefonu…

Stále relativní novinkou do mlýna jsou pro mě čočky. Na jednu stranu jsou úžasným zjednodušením všeho, na druhou stejně pekelný vynález jako brýle. Nejenže jsem na začátku měla pocit, že si tentokrát už si vážně vypíchnu oko, ale taky jsem všude chodila ještě tak o dvacet minut déle, než je můj průměr. Nehledě na to, jak ty mrchy dokážou po půl dne nošení překážet v oku. Taky to znamenalo pořídit si kapky do očí. No a trefte se s nima do oka a ne všude po obličeji.

Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby se mi s nimi aspoň jednou něco nestalo. Takže jednou práci jsem si až po několika hodinách uvědomila, že blbě vidím jednoduše proto, že mi v oku chybí čočka. Která tam přece měla být. Ta silnější, jak jinak. O pár dní později jsem ztratila další. Teda takhle, já jsem přesvědčená, že prokoukla mojí nešikovnost a raději v noci pláchla za někým lepším. Trochu si nechci připustit, že jsem ji pravděpodobněji nějak spláchla do umyvadla. I když ho pokaždé zašpuntuji.

Možná si jen jednoduše nejsme souzeni, možná mám obojí ještě krátce. Stále doufám, že spolu jednou přestaneme bojovat a začneme symbioticky koexistovat. Nebo já přestanu být tak nešikovná. I když to už je moc velká utopie.

Nepřestávám doufat (a zvykat si).