neděle 12. listopadu 2017

Na křídlech šílenství #3

Na třetí díl sbírky Černá křídla Cthulhu se čekalo o necelý půlrok déle a já podle hodnocení doufala, že za to bude stát. Ale co si nalhávám, já bych si jí koupila tak jako tak.


Od doby, co jsem náhodou narazila v knihkupectví na první díl téhle série, těšila jsem se pokaždé na překlad další knihy. Chtěla jsem více objevit rozšířené Lovecraftovské universum tvořené jeho následovníky a obdivovateli, doufala jsem, že narazím na zajímavé autory a celkově objevím více svět moderního hororu. Přeci jen, když něco máte rádi, tak do toho dáte srdce, ne? Chcete si přeci čtenáře podmanit natolik, aby se chtěl ke čtení vrátit a ideálně se poté pustil i do vaší další tvorby. No a to se nestalo, ale nepředbíhejme.

Sbírka tentokrát obsahuje 17 povídek spíše kratší povahy a setkáme se tu se spoustou starých známých z předchozích dílů. Prostor dostanou ale i nováčci. Stejně jako ve druhém díle, se i zde autoři spíše vydávají vlastní cestou, než aby otrocky kopírovali Mistrovo dílo, ovšem jejich úspěšnost je různá. Co se týče zpracování, tak konečně jsem se dočkala modré obálky, yes! Tradiční astronomickou mapu zdobí tentokrát kobylka a opět jí není moc co vytknout. Přestože jinak van Hollanderovu práci neznám, jeho obálky pro tuhle sérii mě vážně baví. Minimum chyb a překlepů taky vítám. A jako vždy je tu i skvělý překlad Milana Žáčka, co víc si pro začátek přát?

Větší část povídek mi přijde průměrná, až nezajímavá a prostě nemají na mě požadovaný efekt. Úvodní Houdinky jsou parádním úvodem, mají nápad, spád i plížovou atmosféru. Konec mi ale přišel dost uspěchaný, což je škoda. Pěkná panenka Popletka sice přináší motiv hororového dítěte, ale přítomnost krve se nerovná atmosféře. Pavučiny ve tmě pro mě byli trochu zklamáním. Měli zajímavé téma, četli se pěkně a konec mě ponoukl k úsměvu, ale autor jen zrecykloval sám sebe, čímž celé dílko ztrácí na kráse. Kiernanovou a její tvorbu obecně moc nemusím, ale Kopec jeden strom (Svět jako kataklyzma) pro mě byl překvapivě čtivý, i když nadšením z něj taky neskáču. Megalitická vlna pro mě bilancuje na hraně průměru a divnosti a pořád se nemohu rozhodnout, kam ji zařadit. Čínská dovolená je zbytečně rozvláčnou variací na Stín nad Innsmouthem a nezachrání jí ani příšera v čínském záchodku. V cestě přílivu vidím podobně jako Megalitickou vlnu a nevím. Thistleův objev to má zas naopak, nemohu se rozhodnout mezi průměrem a baví. Ghúlové mi totiž trochu chyběli. Zpoza neznámého světa překvapivě navazuje na Mistrovo Z neznámého světa, ale stejně jako jiné případy trpí přílišnou ukecaností a ukvapeným koncem.

Ani tady samozřejmě nemůže chybět skupina, jejíž povídky nejsou úplně špatné, ale jsou prostě divné. Naštěstí tu není nic ve stylu Násilí, dítě důvěry, což dodnes je jedna z nejdivnějších věcí, co jsem kdy četla. Nevím, jestli to byl úmysl, ale Hotel del Lago připomíná Dagona a taky je stejně mizerný. Nekrotická zátoka se vás pokusí za pomoci svých hrbolků a připomínkou starého známého Yog-Sothotha dostat, ale nedejte se, do její společnosti patřit nechcete. Nejdivnějším kusem je ovšem Černými schody pod zem. Je to psychotická jízda, na kterou se musíte patřičně naladit, ale je hypnoticky uhrančivá. A jako jediná divná věc sbírky i vážně zábavná.


Zbývají samozřejmě ty zábavné kousky. Děravý kámen je atmosférickým příběhem zkázy jednoho vztahu, ukazující, že pokoušet pověry se nevyplácí. Rozhodně favorit sbírky. Pod arkhamským měsícem je taková milá gotická úchylárna. Takové já můžu. Muž s rohem na mě působí jako kombinace Ericha Zahna a Charlese Dextera Warda, ale vnáší do sbírky nepopsatelno, kterého je tam jinak poskrovnu. Sci-fi Zdivnor přináší svět, do kterého byste se nechtěli podívat. Už jen proto, že vstupenka do něj je rakovina jater. Poslední z mého výběru, Weltschmerz, je stejně jako Děravý kámen favoritem sbírky, těch 17 stránek o prozření nudného muže nemá chybu. A možná přijde i Cthulhu.

Kolem a kolem, nemohu říct, že bych ze sbírky byla nějak nadšená, až moc velká část sbírky mi přišla vlažná. Přesto je vážně o něco lepší než druhý díl. Ale jen o něco. Nedá se říct, že by tu byl vyloženě špatný kus, i když Hotel del Lago k tomu má nakročeno, vše má hlavu a patu a i nějakou vysledovatelnou logiku. I tak mi ale hodně povídek jen tak prošumělo hlavou bez výraznější stopy, dojmu, stejně jako v případě druhé knihy. Nemám sice pocit takové tematické rozředěnosti, ALE tentokrát mi přijdou Lovecraftovské motivy jako pouhý doplněk jinak obyčejných příběhů. To jde ruku v ruce s minimem vážně atmosférických kusů. Navíc mě nic neposadilo na zadek ve stylu "Woooow, to je přesně ono!". Přijde mi, že čím víc podobných povídek čtu, tím mě baví méně. Je sice fajn vidět, že se autoři nedrží striktně Lovecraftovo nohavice, ale málokterý má vážně něco zajímavého k nabídnutí. Vcelku mě to mrzí, protože jsem doufala, že se z toho stane čtení Lovecrafta, když už jste ho dočetli. Rozumíte mi?

Těžko říct, jestli u nás vyjdou i další pokračování, čtvrtý díl se už koupit dá a pátý Joshi plánuje na rok 2018. Nezlobila bych se, kdyby zůstalo jen u těch třech. Přestože třetí díl nepovažuji za extra důstojné ukončení, nic se nemá přehánět a ty tři knihy prostě stačí. Tři jsou akorát a teď to někdo prosím vysvětlete i Joshimu.

Černá křídla Cthulhu 3 (Black Wings of Cthulhu 3)/ sestavil S. T. Joshi/ napsali Jonathan Thomas, Donald R. Burleson, Richard Gavin, Jessica Amanda Salmonsová, W. H. Pugmire, Darrell Schweitzer, Caitlín R. Kiernanová, Jason V Brock, Mollie L. Burlesonová, Donald Tyson, Don Webb, Joseph Pulver, sr., Peter Cannon, Lois Greshová, Mark Howard Jones, Sam Gafford, Simon Strantzas, Brian Stableford/ vázaná s přebalem/ vydalo nakladatelství Laser-books v roce 2017/ přeložil Milan Žáček/ 344 stran.

pondělí 6. listopadu 2017

Filmové střípky #2

Nemohu si pomoct, ale filmy jsou k prokrastinaci prostě ideální. Proto jsem jich za poslední dobu taky viděla tolik. Vítejte u mého laického pohledu do světa pohyblivých obrázků.


S mainstreamovými filmy to mám podobně jako s knihami, občas se na nějaký podívám, aby se neřeklo. Občas se dokonce odívám i na komedii. Vážně. Naposledy v mém lovu na komedie uvízlo This Is the End (2013) a já se na ní nic netušíc podívala. Meh. Něco jako nápad tam sice bylo, ale provedení mě prostě nenadchlo. Blbých komedií s velkou párty, která se okolnostmi pokazila, bylo už spousta a pár bylo určitě i lepších. Navíc, když všichni hrajou sami sebe a vy se v nich stejně neorientujete, tak je něco dost špatně. Plusové body si ovšem tahle apokalypsa zaslouží za Emmu Watson a její krátký, ale divoký vstup. Aspoň něco z toho pobavilo.


Killer clowns from outer space (1988) mi jednou řekl kamarád, co bytostně nesnáší klauny. Samozřejmě, že jsem se na to musela podívat. Tahle osmdesátková barevná šílenost je ale naprosto boží. Už jen ta úvodní znělka je skvost! Raketa ve tvaru cirkusového stanu, viditelně umělí a barevně přeplácaní klauni, lidské konzervy ve formě cukrové vaty, vražedný popkorn a zbraně vypadající jako stříkací pistolky na vodu. Děj je sice mizerný a předvídatelný, má ovšem i světlé chvilky a vás prostě zajímá jak to skončí. Samozřejmě tu nemůže chybět ani romatická linka, respektive milostný trojúhelník, kde je dobrý i špatný hoch a příjemným překvapením je dodávka na zmrzlinu obsluhovaná dvěma zoufale osamělými bratry. Přijde i její čas. A jako bonus se dozvíte i jak takového vražedného klauna zabít! No neberte to. Je to šílené, špatné, bizarní, děsivé, infantilní, ale tím i dobré. "Do you think it's over? Yeah, sure..."


My bloody Valentine (1981) bylo vcelku zklamáním. A přitom potenciál nápadu tam byl. Série o vraždícím kanibalistickém horníkovi řádícím o Valentýna? Za mě jo. Jenže kouzlo krvavých valentýnek zkazila (jako ve spoustě jiných filmů) banda absolutně nesympatických teenagerů, u kterých vám ani není líto, že jsou mrtví. Naopak fandíte vrahovi, ať ty ječící postavičky konečně zprovodí z reality a vy můžete jít v klidu spát. Konec je takřka vysvobozením a zároveň i příjemně mrazivou tečkou, za jinak mizerným filmem. Škoda. Přestože to film nevytáhl na celou sérii, v roce 2009 si vysloužil volné pokračování, které je na ČSFD hodnoceno ještě hůře než originál, což je škoda ještě větší. Ale třeba jejich chvíle slávy ještě přijde.


Cool Air (1999) je taková milá černobílá chuťovka pro Lovecraftovo fanoušky. Děj je poměrně vlažný a zdánlivě nezáživný, zároveň je ale poměrně věrný knižní předloze. Proto tohle není snímek pro neznalé, nemá je čím nadchnout, zaujmout. Možná tak vyprávěním doktora Muñoze o své mrtvé milé Rose, případně koncem, který v zásadě nepřekvapí ale aspoň vysvětlí ten všudypřítomný chlad. Přestože snímek patří mezi ty lepší adaptace Lovecraftových povídek a přijde mi velmi povedený, nejedná se o nějaký vrchol. Plus ošem vidím v tom, že se jedná o adaptaci pouze jedné povídky a ne kombinaci více děl jako v případě filmů Dagon (2001) nebo Pickman's Muse (2010). Což o to, nejsou špatné, ale krom spojení dvou děl jsou i volněji adaptované. Samostatně si ty povídky také zaslouží pozornost i za cenu kratší metráže. Obecně mi přijde škoda, že všechny adaptace jeho díla jsou nízkorozpočtové a tím nedostanou patřičné světlo pozornosti a možného uznání. A i proto nepřestanu truchlit za del Torovo odpískané V horách šílenství


Nejtemnější zlo (2009) je regulérně jeden z nejhorších filmů, co jsem kdy viděla. Cthulhu-dík (nebo spíš Yog Sothoth-dík), že se jedná jen o TV film a nešlo to do kin, i jen 89 minut zírat do zdi je přínosnější než tohle dílo. Lovecraftovu Hrůzu v Dunwichi to adaptuje velmi volně a ve finále máte pocit, že víc než o příběh jde o to, že se hlavní dva protagonisté rozvedli. Ale notak. Tady není jediná věc, co by se dala vyzdvihnout: děj je mizerný, postavy jsou mizerné a o efektech a maskách je už tuplem škoda mluvit. Kdybych nebyla zvědavá, jak se poperou s Wilburovým nezemským dvojčetem, ani bych to nedokoukala, takhle se mohu proklínat, že jsem to udělala. Ale abych tvůrcům nekřivdila, Lavinie Whateleyoá byla dost šílená na to, aby mi jako jediná postava víc utkvěla v paměti. Tuhle volbu si budu vyčítat ještě dlouho.


The Taming of The Shrew (1967) je asi nejvěrnější adaptací Shakespearova díla, co jsem měla možnost vidět. Konkrétně adaptaci Zkrocení zlé ženy jsem viděla ve verzi 10 důvodů proč tě nenávidím, kde se převod do americké střední školy kupodivu vcelku povedl. Ovšem verze s Elizabeth Taylor a Richardem Burtonem je úplně jiné kafe. Elizabeth je jako Kateřina skvělá. Ano, stejně jako ostatní herci i ona přehání, ale pořád je v tom skvělá. A Richard Burton se k ní jako partner hodí, není divu, že byli manželé. A že povahu svého manželství převedli i do tohohle filmu. Je jen trochu škoda, že zbytek filmu těm dvěma nestačí a jeho postavy vám prošumí hlavou bez jakékoliv stopy. Sotva jsem si zapamatovala Kateřiny otce a Blanku, zbytek neměl šanci. Taky mě místy iritoval sám Burton, na můj vkus občas přeháněl moc a tím byl dost protivnou postavou. Kateřiny mi kvůli tomu bylo dost líto. To ovšem nic nemění na tom, že film jako takový je parádní a rozhodně stojí za zkouknutí. A já mám aspoň motivaci se pustit i do jeho předlohy.


Začínám si říkat, že nevím, proč jsem s těmi filmy tak otálela. Nikdy se mi na ně totiž nechtělo dívat samotné, ne že bych se bála, ale pro ten princip. Jenže pak jsem si zvykla a stal se z nich ideální společník pro mizerné nálady. Pro podzim jako stvořené!

úterý 24. října 2017

Magický průvodce krizí středního věku

Olli Suominen zabředl do rutiny. Je šéfredaktorem nakladatelství Kirjatorni vydávající hlavně populárně-naučné a knihy pro děti, má manželku a syna, bydlí v domě plném křivých úhlů, dochází do filmového klubu a neustále ztrácí deštníky. Jenže to všechno se změní, když se ukáže jeho dětská láska, dívka v hruškových šatech.


Přestože moje knihovna zrovna neoplývá beletrií, ať klasickou či současnou, neustále sleduji co vychází a jaké to má ohlasy. Občas mě něco zaujme a já si řeknu, že bych si měla zase trochu rozšířit svoje literární obzory. Navíc když je v tom ještě faktor kombinace oblíbené země a žánru, což pro mě Finsko i magický realismus jsou. A s finským podivnem jsem se opravdu moc chtěla seznámit. Literární spolek Laury Sněžné mám sice také na wishlistu, Magický průvodce městem pod pahorkem má ale dva různé konce. Nic víc v rozhodování mezi těmito dvěma knihami moje zvědavost nepotřebovala.

Nejprve se s Ollim musíme seznámit. Je to úplně obyčejný a průměrný čtyřicátník, manžel, otec a vážený občan města Jyväskylä. Neustále ztrácí a zase kupuje deštníky, dochází do filmového klubu a pro svoje nakladatelství se snaží získat nějaký trhák. Když se mu to povede a získá novou knihu úspěšné autorky Kerttu Karaové, své staré lásky, dostihne ho zdánlivě uzavřená událost z jeho mládí. Kniha je rozdělena na 3 části, zakončených pro Olliho vždy nějakou podstatnou událostí. Postupně tak sledujeme Olliho probouzení staré lásky a snahu vymanit se každodenní rutiny. To je doplněné jak výňatky z Kerttuiny knihy Filmový průvodce životem, tak vzpomínkami na Olliho mládí s Tourulskou pětkou a tajné chodby. Všechny střípky se postupně skládají do jednoho smysluplného, ale tíživého celku. Neustále zmiňované tajné chodby totiž neobsahují jen vysokou hustotu magických V-částic, ale jsou i strážci Kerttuina tajemství.

Magický průvodce městem pod pahorkem je rozhodně zvláštní kniha a to nejen pro rozdělený konec.  Příběh totiž spojuje několik různě tabuizovaných témat do jednoho hořkosladkého, cinematického celku. Přestože je to mé první setkání s takzvaným finským podivnem a kniha slibuje mix různých žánrů, já viděla hlavně magický realismus. Navíc jsem byla trochu zklamaná, protože jsem pod pojmem finské podivno čekala víc a ve finále mám pocit, že můj milovaný Japonec Haruki Murakami má většinu knih divnějších než je samotný Magický průvodce. To ale neznamená, že mě kniha nebavila, jen jsem čekala něco víc. Taky mě trochu iritovala cinematičnost příběhu a její neustálé rozebírání, na druhou stranu to do té knihy prostě patří, ten příběh tím žil. Bavil mě koncept V-částic, kterým Kerttu zdůrazňovala magičnost a výjimečnost konkrétních míst. Podobné prvky v knihách ve mě vždy vzbouzí chuť to zkusit taky a propadnout magii fantazie. Konkrétně v tomhle případě zpomalit, dívat se okolo sebe a užívat si kouzlo míst okolo sebe. A jsem si zatraceně jistá, že jedno místo s vysokou hustotou V-částic mám rovnou pod barákem kde bydlím.

Potěšilo mě i to, že abych si mohla přečíst druhý konec, nemusím si kupovat druhou knihu, protože Paseka ho dala k dispozici na internet. Také jsem moc ráda, že moje kniha obsahuje verzi "Facebook". Možná je to tím, že jsem ji četla jako první, ale dle mého názoru knize prostě sluší víc. Protože konec "nejfilmovější" je prakticky esencí toho, co mi vadilo a rozhodně by mi to zkazilo získaný dojem. Takhle už jsem vstřebala vše potřebné a teprve pak jsem se rozčílila. Plus jsem si užila překvapení toho, že jsem si o rozdělených koncích nic nezjišťovala, ani v knihkupectví knihu neprohlížela, abych si vybrala. Já jí totiž nemohla ani najít a musela jsem si nechat pomoct prodavačkami. Takže ve finále jsem vděčná jim, za dobrý výběr nebo šťastnou ruku, to už nezjistím.

Zpracování knihy mě tak nadchlo, že ho nemohu nezmínit. Ve čtení mě nerušily chyby a překlepy, nejasné formulace překladatele, samotná brožovaná vazba je moc pěkně udělaná a obálka je naprosto parádní. Plus mě potěšilo a příjemně překvapilo, když jsem se v tiráži dočetla o použití písem Baskerville a Comenia Sans z produkce typografa Františka Štorma. Nejen, že se s tím běžně v knihách nesetkávám, ale prostě jsem Štormův fanoušek na všech frontách jeho umění.

Upřímně se mi už hodně dlouho nestalo, že bych po dočtení knihy měla hrozně depresivní dojmy a tím i podobnou náladu. Magickému průvodci se tahle knižní kocovina povedla tak dokonale, že se mi ani nechtělo rozečíst nic nového. Na jednu stranu jsem byla zklamaná z toho, že jsem čekala něco jiného, na druhou mi zůstal pocit, že přesně tak to mělo být a jedině tak to celé dává smysl, ať je to sebesmutnější. To rozčarování mi prakticky zůstává doteď. Než jsem začala číst, přišlo mi nadsazené prohlášení, že se mnou kniha zůstane ještě dlouho po otočení poslední stránky a ono to tak nakonec je. I když neskáču nadšením, tak se mi ta kniha dostala pod kůži. Finské podivno mě asi vážně dostalo a budu ho muset víc prozkoumat.

Magický průvodce městem pod pahorkem (Harjukaupungin Salakäytävät)/ napsal Pasi Ilmari Jääskeläinen/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Paseka v roce 2017/ přeložil Vladimír Piskoř/ 336 stran.