středa 19. července 2017

20 let

Není to tak dlouho, co byl internet plný výročí 20 let od vydání Harry Potter a kámen mudrců. Tato kniha a později celá série bezesporu ovlivnila a dodnes ovlivňuje celou naší čtenářskou generaci. Přestože i já jsem Harryho příběhy hltala jedním dechem, je pro mě významnější jiné dvacetileté výročí, neknižní. 12. července 1997 měl premiéru film japonského režiséra Hayao Miyazakiho, Mononoke hime


Mononoke hime, u nás nesprávně Princezna Mononoke, se během těch dvaceti let stal legendou a nejspíš i Miyazakiho nejslavnějším filmem. Já ji prvně viděla jako špunt v televizi na jedničce. O víkendu jsem měla vždy perfektně nastudovaný program a jakmile se jednalo o pohádky, koukalo se u nás na pohádky. Mám dojem, že se mi ze začátku moc nelíbila. Přeci jen ta animace byla divná a strašně nezvyklá. Jo, jo, bylo to moje první setkání s anime (Včelka Mája se počítat nedá). Tenkrát jsem si jí samozřejmě nechala nahrát, abych na ní mohla koukat častěji, ale z té doby mi v hlavě nejvíc utkvěla stejně jen jedna scéna (když Ashitaka ustřelí šípem ruku samurajovi, který ho pronásleduje).

Příběh není extra nápaditý nebo neobvyklý. Časově se pohybuje v japonském středověku, v pozdním období Muromači. Začínáme kdesi na japonském venkově ve vesnici lidu Emishi (nám známých jako Ainu), kterou napadne démon. Jejich princ Ashitaka ho zneškodní, sám je ale zraněn a musí se vydat na dlouhou cestu za možnou spásou a hledáním původu toho démona. Jeho putování ho přivede až do města na železné hoře, pod vládou paní Eboshi. Jejich cílem je těžba železa a tím i likvidace posvátného lesa patřícího starým zvířecím bohům. Jenže ti se svého domova vzdát nehodlají, přestože se jim velký Duch lesa nechystá pomoci... Po boku zvířecích bohů, konkrétně kmene vlků, bojuje i lidská dívka San, do které se Ashitaka zamiluje. A ona do něj. Ashitaka stojí mezi oběma válčícími stranami, snaží se mezi nimi najít smír a tím zachránit posvátný les i obyvatele Železného města.

Princezna Mononoke není jen skvělým animovaným počinem, ale i ukázkou odlišnosti japonské mentality. Oproti jasnému západnímu pojetí dobra a zla, je zde ta hranice poněkud nejistá. Ano, paní Eboshi je ta ďábelská žena likvidující posvátný les dávných bohů, ale Železné město pod její rukou svým provozem živí spoustu lidí, kteří by jinak vedli mnohem těžší a chudší život, odvádí ženy z nevěstinců a dává jim novou příležitost a také má místo pro malomocné. Není tedy tím typickým záporákem, na kterého jsme zvyklí ze všech stran. Ani zvířecí bohové nejsou jednoznačně dobří. Jsou krutí i bez přičinění paní Eboshi, xenofobní a být po jejich, lidé by je neobtěžovali a nadále se jich báli. Výjimkou jsou stromoví duchové kodama, kteří jsou naprosto rozkošní a k zamilování. Téma likvidace krajiny za účelem modernizace vysloužila filmu přezdívku ekologický. I když s tím prakticky souhlasím, vždy jsem vnímala více spíše konflikt tradičního Japonska a jeho modernizace. Ale pokud chceme o Princezně Mononoke mluvit jako o ekologickém filmu/pohádce, pak je asi tou nejkouzelnější, co znám.

I romantický prvek příběhu je značně odlišný od klasických západních vzorů. Přestože je náklonnost mezi Ashitakou a San vzájemná, probíhá pouze v náznacích a gestech. I když v náznacích... dojde i na slovní vyjádření, není jím ale kýčovité "miluji tě, já tebe také!" pro účel příběhu, ale vyjádření lítosti, že spolu nemohou být. Že každý patří do jiného světa a mohou se maximálně navštěvovat. A vy víte (přes vlastní lítost, že si zaslouží víc), že přesně tak to má být.


Jak jsem zmínila výše, jsem zvyklá na český dabing a mám ho vážně ráda. Jenže s ním přichází i řada zmatení a nejasností. Už jen samotný překlad názvu, Princezna Mononoke. V japonštině totiž mononoke není jméno, ale obecný název pro ducha nebo entitu/sílu, která chce ublížit. Tudíž Princezna duchů by mohl být správnější titul. Dalším zmatením je jméno samotné vlčí princezny. V našem dabingu je oslovována Mono (v návaznosti na název filmu?), přičemž její pravé jméno je San. Upřímně, tohle mi unikalo ještě nedávno, protože v původním znění jsem Mononoke viděla asi teprve před půl rokem. Navíc a bohužel, český dabing postrádá i původní japonské verze zpívaných písní. Někde byl jejich text přeložen a film obsahuje anglickou verzi (titulková Mononoke hime), někde byl redukován pouze na pobrukování si základní melodie (pracovní píseň žen ze Železného města). Chápu záměr o přiblížení českému (potažmo evropskému) divákovi, přesto je to škoda, film tím ztrácí kus svého kouzla.

Proč mě osobně Princezna Mononoke ovlivnila víc než celý Harry Potter? Stala se mi vstupem do světa anime a fascinací japonské kultury. Díky ní jsem si zvykla na tu zvláštní, ale krásnou animaci, nejednoznačné příběhy z hlediska dobra a zla, fascinující asijskou mytologii a nádherně podmanivou hudbu. Pak už to šlo samo. Nejdřív to byly další Miyazakiho filmy jako Cesta do fantazie nebo Naušika z větrného údolí, a pak přišly slavné anime série. Nejdřív Naruto (ale nikdy jsem ho nedokoukala), pak jsem se zamilovala do Kuroshitsuji, Elfen Lied, Hellsinga a Death Note. Dodnes tyhle série patří k mým nejmilejším (což se projevuje i na jméně, které dodnes používám). Chtěla jsem i studovat japanistiku a chvíli jsem se i učila japonsky (skončilo to na mé lenosti). Dnes je to už něco přes tři roky, co cvičím iaido. Těžko říct, jestli bych dnes byla na stejném místě nebýt právě Princezny Mononoke na úplném začátku.

Proto jsem i jako fanoušek nejen filmu i soundtracku byla neskutečně nadšená, když jsem na začátku roku zjistila, že v Praze bude mít v dubnu koncert Joe Hisaishi, dvorní skladatel Miyazakiho. Byla to pro mě koncertní událost roku! Hisaishi v Praze! JOE HISAISHI V PRAZE!!! Samozřejmě, že jsme tam s Foxem nemohli chybět a lístky jsme koupili hned, jak jsme mohli. A stálo to za každou korunu. Hisaishi představil snad všechny svoje slavné kompozice a i sám usedl za klavír. Slyšet všechny ty důvěrně známé skladby na skutečné housle, skutečná cella, skutečný klavír bylo něco neskutečného, stejně jako vidět toho malého pána sršícího energií. Bezesporu to byl jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla. A přestože na mě vždy hudba k Mononoke silně působila, ten koncert to ještě umocnil.

Hele na ně, nejsou tihle kodama rozkošní?!

Upřímně, pokud Princeznu Mononoke ještě neznáte, dejte jí šanci. Tohle je sice z velké části jen láskyplné žvatlání o jednom z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, jsem si ale jistá, že podobný pohled má spousta lidí. Mladších, i mnohem starších než jsem já. A třeba Miyazakiho kouzelný svět učaruje i vám, ať už skrze Princeznu Mononoke nebo další z jeho vizí. Dejte mu šanci, stojí za to.

neděle 2. července 2017

Třetí setkání s Malým princem

Poprvé jsem Malého prince četla ještě jako malé dítě na základce. Vzala jsem to jako výzvu, jestli ho dokážu pochopit i v tak mladém věku. Selhala jsem, trvalo ještě dlouho, než jsem ho dokázala pořádně ocenit.


Podruhé sem ho četla před maturitou a ani tehdy jsem si z něj neodnesla výraznější dojmy, byla to prostě kraťoučká kniha z povinné četby a já se po ní mohla vrhnout na zajímavější věci. Druhá chyba, jak je vidět, občas mi vážně trvá, než něco dokážu docenit. Potřetí jsem Malého prince četla až teď. A jediný důvod, proč jsem si ho chtěla přečíst znovu je krásná rozhlasová hra, kterou našel Fox. Je sice jen zkrácenou verzí knihy, ale její zpracování to naprosto vyváží. Upřímně, asi lepší rozhlasovou hru jsem ještě neslyšela. Vzhledem k mánii, která nedávno knihu provázela a která mi úspěšně unikla, se tu nebudu zabývat dějem. Navíc i jím se tu už rozepisoval právě Fox tady

Malý princ je kniha, kterou s klidem přečtete asi za hodinu. Příběh nemá ani 100 stránek a navíc je zhusta doplněn autorovými ilustracemi. Co zaujme hned po otevření je věnování. Je takovou příjemnou přípravou na to, co vás pak v knize čeká. Pobídkou, abyste to své vnitřní dítě probudili. Protože dospělí jsou děsiví, nudní a nedokážou si užívat svět s doširoka otevřeným srdcem jako děti. Což autor hned na začátku podpoří vyprávěním, jak dospělí neocenili jeho kresby.  Tak se z nouze a donucení časem také jedním stal. A pak potkal malého prince. Ačkoliv spolu strávili jen pár dní, byly to hodně poučné dny. Navíc během nich vzniklo krásné přátelství, kdy se oba od sebe něco naučili a pak bylo těžké se spolu rozloučit.

Upřímně mě překvapilo, jak takový kraťoučký příběh může být tolik nabitý hlubokými myšlenkami a přitom tak krásně poeticky napsaný. Tak lidsky, pochopitelně a přeci nadčasově. A přitom se jedná o věci, které jsou každodenní a tím pro nás samozřejmé. Jenže právě proto si často neuvědomujeme jejich výjimečnost a jedinečnost. Protože jsou samozřejmé. Protože jsou na dosah. Stejně jako malý princ si uvědomujeme až pozdě, že jsme se nechali ochočit a že důležité věci nejsou ty na povrchu, ale ty které vidíme srdcem. Ztěžka je získáváme, ale snadno je můžeme ztratit a napravit co se stalo nebývá snadné. A loučení vždy bolí.


Když jsem Malého prince četla poprvé, byla jsem ještě hodně mladá a nechápala jsem, co je na něm tak skvělého. Byla to pro mne jen krátká pohádka se smutným koncem. Jenže k téhle knize musí člověk opravdu dospět, aby ji dokázal plně pochopit a ocenit. Mně to trvalo něco před 10 let a jednu rozhlasovou hru. I před Malým princem jsem si hýčkala svojí specifickou dospělou dětinskost se vším, co k ní patří. Nikdy jsem se nepřestala radovat z maličkostí, snít s otevřenýma očima, věřit na monstra pod postelí a na šťastné konce. Do toho jsem jako správný dospělý platila včas účty (pokud jsem nezapomněla), vstávala do školy a do práce a naučila se používat různé cizí termity (teda termíny). A Malý princ mi připomněl, jak důležité je si tu dětskou duši zachovat a nevzdat se jí, ať si dospělí říkají co chtějí.

Už je to dlouho, co mě naposledy nějaká kniha dojala nebo na mě nějak emocionálně zapůsobila. Malý princ dokázal nejen rozhlasovou hrou, ale i svým psaným příběhem. Stejně jako jeho nově nalezený přítel jsem se jím i já nechala ochočit a mrzelo mě, když odcházel. V jednom se ale zmýlil. Když svému příteli věnoval hvězdy jako smějící se rolničky, kde jedna patří i jemu a jeho růži, věnoval jejich jedinečnost všem, kdo jeho příběh četli a prožívali s ním. Zas a znovu dokola. Stačí se jen podívat na hvězdné nebe, malý princ je tam šťastný se svou růží a beránkem, dívá se na hvězdy a západy slunce a vzpomíná na svého přítele. Až někdy uvidím planetku malého prince, jeho asteroid B 612, zamávám mu tam. Vím, že to uvidí.

Malý princ (Le Petite Prince)/ napsal Antoine de Saint-Exupéry/ ilustroval Antoine de Saint-Exupéry/ vázaná/ vydalo nakladatelství Fortuna Libri v roce 2015/ přeložil Jiří Žák/ ilustroval Antoine de Saint-Exupéry/ 94 stran.

pondělí 26. června 2017

Za vůně střelného prachu

Pokaždé, když narazím na nějaký dobrý příběh, dobrou knihu, kterou moje okolí nezná, snažím se ji někomu nenápadně vnutit. Občas i dost nápadně, uznávám. Nadšení z dobré četby je přeci větší, když ho máte s kým sdílet a rozebrat, ne?


Pro někoho je řešením debatovat na diskuzních fórech, ale já takhle nikdy nebyla schopná konverzaci udržet a sledovat ji. Nikdy mě to zrovna nebavilo. Proto když jsem narazila na Prachmistry, podařilo se mi je vnutit Foxovi, který zrovna neměl co číst a pak o nich sám nadšeně vykládal každému, kdo u něj tu knihu viděl. Moje zásadní chyba ale byla, že jsem mu Příslib krve půjčila, než jsem jí četla sama, takže výhoda spoilerů byla na jeho straně. Poučení pro příště.

Podíváme se do Adra, malého království s neschopným a marnotratným králem, kde se má vše radikálně změnit. Polní maršál Tamás totiž hned na začátku provede převrat, zabije členy královské kabaly a krále spolu s většinou šlechty nechá popravit, aby mohl nastolit demokracii. V jeho záměru mu pomáhá jeho armáda a značně nesourodá rada, mající dočasný dohled nad vládou. Jenže Tamás není jen tak obyčejný polní maršál, ale slavný prachmistr, poznačený využívající pro svoji magii střelný prach. A není sám, za jeho zády stojí celá prachová kabala, čítající jeho přátele i jeho jediného syna Taniela. Proti nim stojí stojí roajalisté, kteří se snaží dostat zpět monarchii a dosadit na trůn králova bratrance, a celý sousední Kez. Ten nechce nic menšího než ovládnout celé Adro a tak se pouhá hrozba války stane realitou. Na každém rohu může číhat špeh, ke zradám není daleko ani ve vládnoucí radě a podle zlomeného slibu se má vrátit bůh Kresimír a potrestat svržení monarchie. Tamás a jeho spojenci to zkrátka s udržením míru a nastolení nového systému nemají ani trochu snadné.

Příběh je rozdělen na 4 dějové linie okolo hlavních postav Tamáse, jeho syna Taniela, vyšetřovatele Adamata a pradleny Nily. Zatímco se Tamás snaží udržet v klidu hlavní město Adopest, Taniel plní otcovo úkoly a dostane se až do první válečné linie s Kezem. Adamat začne pracovat pro Tamáse jako vyšetřovatel, ale musí zároveň ochránit i svojí rodinu před nebezpečím a Nila je kromě pradleny také roajalistka, které převrat zničil svět. Takže plánuje zabít Tamáse. Jejich linie se střídají hlavně na bázi kapitol, k střídání linií ale dochází i v rámci jedné kapitoly. Kromě zmíněných hlavních hrdinů je tu i spousta jiných, které si člověk oblíbí stejně rychle jako ty hlavní. Třeba drzého seržanta Olema, Tanielovu chráněnku Ka-Poel nebo božského šéfkuchaře Mihályho. Prachmistři zde nejsou jediní schopní používat magii, jsou tu také obdaření, mající nějaký konkrétní dar, a privilegovaní, což jsou prakticky klasičtí mágové. S postupem děje se ale ukáže, že tak jednoduše rozdělené to není… Navíc privilegovaní jsou alergičtí na střelný prach, takže jejich vztahy s prachmistry nejsou zrovna ideální. A Kezové jsou na lov prachmistrů dobře připravení.

Začátek je poměrně obtížný. Autor se neobtěžuje nic moc vysvětlovat a rovnou vás hodí do děje, takže je třeba překousnout tak 100 stránek, než se zorientujete. A pak už nejde přestat. Většina kapitol má v sobě takový cliffhanger, že si chcete dát další kapitolu, protože přeci potřebujete zjistit, jak to dopadne! A pak další a další, protože se celá situace komplikuje a zamotává. Děj je zasazen do prostředí podobné evropskému 17.-18. století, navíc úvodní převrat a události po něm připomenou Velkou francouzskou revoluci. Příjemné také je, že se zde moc neobjevují klišé a pokud ano, nevyzní tak. Takže například Taniel nestojí ve stínu svého slavného otce, ale sám se vlastními silami vypracoval na známého a obávaného hrdinu. Podobně jsou na tom i další postavy. Informacemi o minulosti jednotlivých hrdinů se tu neplýtvá, dozvídáme se prakticky jen to, co je nějak potřebné k dalšímu ději. Což je třeba u takové záhadné Ka-Poel celkem k naštvání, ale věřím, že její prostor ještě přijde.


Příslibu krve jde vytknout jen máloco. Je tu krev, boj, intriky. I obálka s Tamásem je naprosto skvělá. McClellan sakra dobře ví, jak zaujmout a já už vážně dlouho nenarazila na tak čtivou knihu. Baví mě její prostředí, magický systém i postavy. Baví mě, že postavy i děj na mě působí lidsky a reálně, jako by se jednalo kapitolu ze skutečné historie s fantasy lazením. Včetně občasného, nezávazného tlachání mimo téma. Autor sice není takový cynik jako mnozí jiní jeho fantasy souputníci, sem tam do knihy ale něco parádního prosákne. Bavil mě i překlad, Dana Krejčová je taková sázka na jistotu. Vytkla bych asi jen dvě věci. Ani Příslib krve se neubránil občasným překlepům a záměně písmen, což je sice škoda, ale není jich moc. Víc mě irituje papír vazby a obálky, který sice vypadá skvěle a úplně vyzývá k pohlazení, ale zároveň je na něm hodně vidět sebemenší ohnutí. Ale to jsou jen kosmetické drobnosti na jinak parádní knize.

Jednoduše, pokud vás ta kniha oslovila, jděte do ní. Stojí za každou stránku a myslím, že série si zaslouží svoje místo po boku velikánů žánru. Navíc autor po dopsání trilogie, kterou Příslib krve otevírá, na svět Devatera nezanevřel, napsal několik povídek jí předcházejících a teď píše volně navazující sérii. Doufám tak, že i u nás se jeho dalších děl v blízké budoucnosti dočkáme.

Příslib krve (Promise of blood)/ napsal Brian McClellan/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Talpress v roce 2016/ přeložila Dana Krejčová/ 552 stran.