neděle 10. září 2017

Střípky #5

Dlouho jsem se rozmýšlela, jaký formát zvolit pro rozečtené série, na podrobné posty často nemám čas nebo jsem líná, ale opomenout je taky nechci. A pak mi došlo, že v rámci časové tísně a lenosti jsem už takový formát stvořila. Vítejte u dalších Střípků.


Když jsem dočetla Příslib krve, vůbec jsem se Foxovi nedivila, že hned potřeboval další díl. A bylo fakt těžký se učit a nepřečíst pár dalších kapitol. Krvavé tažení začíná pár týdnů po konci prvního dílu a zůstává u 4 hlavních dějových linií. Oproti prvnímu dílu se rozjíždí pomaleji, sice hned zkraje dojde k bitevnímu zvratu a Tamás je nechtěně odříznut v Kezu, zbytku to trvá o něco déle. I tak je ale kniha neskutečně čtivá a konec každé kapitoly si úplně říká o přečtení další. A další. A další. Více než nějaké zásadní dějové zvraty se kniha zabývá vztahy, zradou, jejím odhalováním a rozvojem postav jako takových. Ukazuje, že i tvrdí vojáci jako je Tamás mají city a že rodina mnohdy znamená víc, než navenek vypadá. Baví mě taky že postavy jsou ve vyváženém poměru buď frajeři a nebo obyčejní vojáci a to nezávisle na pohlaví. I tak je kniha čtivá natolik, že vás nepustí, než přečtete poslední stránku. Nejde říct, že druhý díl by byl slabší než první, je jen jiný, ale stejně zábavný.



Podzimní republika (toho času zapůjčena) se zase vrací k zběsilejšímu tempu. Je nutné vyřešit zrady v armádě, zahnat Kezy a získat zpět Adopest, hlavní město Adra. Jenže to nebude tak snadné, navíc jsou v tom zapleteni bohové více, než se čekalo... Je jasné, že finále musí být epické a taky takové je, jenže konec prostě nechcete. I když víte, že to tak má skončit a že ta trilogie si to zaslouží, tak rozhodně nepotěší. Když shrnu celou sérii, uvědomuji si pár věcí. Zaprvé se mi špatně mluví o jednotlivých dílech. Ačkoliv vím co se kde a kdy stalo, když to mám nějak zhodnotit, přijde mi jako by toho bylo děsně málo, jako by to byla jen jedna kniha. Navíc autorovi se podařilo udržet stejně vysokou laťku, takže díly za sebou krásně plynule navazují, působí stejně podobně autenticky a až do konce se vyhýbají klasickým klišé.

Potěšil ovšem sám autor, první díl volně navazující trilogie už vyšel a já mám silné nutkání si ho koupit i v angličtině. Stejně jako novely a povídky předcházející ději. Ale vzhledem k tomu, že Talpress možná něco stihne vydat ještě do konce roku, tak počkám (konejším se Malazem). A vážně mě těší, že i po přečtení celé trilogie můžu říct, že se jedná rozhodně o jednu z nejlepších fantasy sérií, co jsem četla. Pokud hledáte něco odpočinkového, přímočarého a přesto neskutečně čtivého a kvalitního, rozhodně sáhněte po Prachmistrech


Čarodějky na cestách mi daly celkem zabrat. Prvních asi 30 stránek jsem musela číst dvakrát, abych se nějak zorientovala a začetla. Zrcadla a pohádkové příběhy mě totiž dvakrát neoslovily. Když jsem ale ten poměrně kostrbatý začátek překonala, začala jsem se bavit. Zdědit kmotřičkovství totiž není jen tak, navíc když vám Bábi Zlopočasná a Stařenka Oggová dýchají za krk. A kmotřičkovská hůlka očividně zvládá jen dýně. Napojení a odkazy na všemožné legendární pohádky a Pratchettovy svérázné čarodějky daly dohromady ten správný zeměplošský guláš, který sice místy chutnal po močálu a voodoo, ale nepřejedl se. Kmotřička-feministka Magráta v kalhotech zůstala stejně nevinně naivní, Bábi Zlopočasná se cizích zemích celkem rozjede a nešetří hlavologií (taky to ti cizozemci potřebují!), Silver se osvědčí jako likvidátor upírů a Stařence spadne na hlavu dům (aneb nenoste červené boty na cestě ze žlutých cihel). Po dlouhé době jsem zeměplošskou knihu dočítala s nadšením a měla jsem chuť pokračovat dál. Jo a Esme s Gytou na plese fakt válely, to si nechcete nechat ujít!


S neohroženým Green Lanternem jsem měla poprvé čest díky stejnojmennému filmu z roku 2011. A ten mě tak strašně nebavil, že nejen, že jsem ho nedokoukala, ale ani si z něj skoro nic nepamatuji. Takže když se mi do ruky konečně dostal komiks, byla jsem trochu skeptická. Jo, že ten film je špatný ví snad všichni, ale to nutně neznamená, že komiks to spraví. Kupodivu mě čekalo příjemné překvapení. Tajemství původu bylo zábavné a vzhledem k povaze příběhu jsem taky jednou neměla pocit obrovské neznalosti univerza. Všechno bylo hezky srozumitelné a pochopitelné. Scénář sice nebyl nijak objevný, ale děj hezky gradoval, postavy měly charakter a kresba byla správně epická. Hal si ponechal příjemně lidské vystupování a nebyl superfrajer už od získání prstenu. Ale... zrovna ta kresba mě moc nebavila. Sice se mi líbilo její epické vyznění, ale už mě nebavily pravidelné, detailní záběry na obličej a šíleně působící výrazy postav. Berte pak toho neohroženého zeleného ochránce spravedlnosti vážně. Což byl vlastně taky trochu problém, nedokážu ho brát vážně, lanternovský koncept je pro mě asi moc ujetý a přehnaně superhrdinský.

Původně měla být na tomhle místě pátá kniha, ale protože jsem se celé léto patlala hlavně s Malazem a knize Po sezoně chci věnovat vlastní článek, trochu to zkrátím. Jeden by řekl, že v létě bude klid a více času číst a já byla ráda, že jsem za ty dva měsíce přečetla Prach snů. Na nočním stolku mi celé léto leží téměř nedotčení červení Avengers a Pratchettovo Malé bohy jsem četla po pár stránkách před spaním. Vskutku tristní skóre, je čas s tím zase pořádně pohnout.

A knižně zas příští neděli!
Doufám.

neděle 6. srpna 2017

Gaimanův průvodce Londýnem

Nikdykde byla mojí druhou knihou, co jsem od Neila Gaimana četla, dlouho před Sandmanem. A samozřejmě mi jako mnoha jiným jeho svět Podlondýna naprosto učaroval.


Jedna z věcí, co jsem při loňské návštěvě Londýna chtěla udělat bylo právě podívat se po stopách lady Dvířky a Richarda, i když jen v Nadlondýně (London Above). Navštívit hraběcí vůz Earl's Court, zjistit jak moc nebezpečný je skutečně Knightsbridge a pokud možno se vyhnout Shepperd's Bush. Protože jsme si nikdo z naší výpravy nevzali české vydání knihy, dlouho jsem neváhala, když na mě v Daunt books pomrkával paperback s krysou na obálce. A teď po roce a něco jsem se k ní konečně dostala, abych jí mohla věnovat více času. Jenže... už je to nějaký pátek, co jsem četla knihu v angličtině (navíc jsem je většinou ani nedočetla), takže začátek byl pro mě celkem krušný. Ne kvůli angličtině, ale kvůli anglickému pravopisu. Proklaté úvozovky! Kdo se ve vás má orientovat?

Když se Richard Mayhew stěhoval do Londýna, jedna stará žena mu předpověděla, že ho čeká dlouhá cesta. A že začne dveřmi. O 3 roky později je zasnoubeným, pracuje v jedné z nejlepších firem zabývajících se finančními analýzami, a i když s jeho snoubenkou Jessicou není snadné vyjít, je spokojený. Dokud přímo před ním nevypadne ze dveří na ulici zraněná dívka a on se jí rozhodne pomoct. Tajemná dívka jménem Dvířka (Door), je ale nějaká zvláštní. A jakmile odejde, Richardův život se promění ve špatný sen. Nejen, že Jessica zruší jejich zasnoubení, ale on sám jako by najednou pro celý svět a svoje přátele přestal existovat. i ve svém bytě je najednou nevítaným cizincem. Nezbývá tak nic jiného, než najít tu tajemnou dívku a zjistit, co se děje. A cesta vede do Podlondýna (London Below) za Dvířkou... Jenže ta není nadšená, že ho znovu vidí, protože má dost vlastních problémů a co s Nadlondýňanem?

Neverwhere je pro mě jednou z prvních urban fantasy knih, co se mi dostalo do rukou. A stejně jako poprvé mě baví autorova vize zavrženého Podlondýna, jeho samostatného života a nám neviditelných obyvatel. Těch, kteří propadli dírou v chodníku. Nejednou jsem si vzpomněla na Krajinu půlnočních stínů. Gaimanův Podlondýn je ale mnohem pestřejší. Stačí se podívat jen na jeho mapu metra. Earl's Court, Knightsbridge a Shepperd's Bush jsem už zmiňovala, ale to je pouhý začátek. Věděli jste, že ve stanici Islington žije anděl? Nebo že stejně jako Earl's Court i Barons Court a Ravenscourt dostáli svému jménu? Že Black Friars jsou mnišský řád? Že Hammersmith je obrovský, dobrosrdečný kovář? A že mind the gap se vyplácí? Kromě krásné hry s londýnskými názvy a jazykem Gaiman přináší i pestrou směsici samotných hrdinů. Pozvaných odjinud i Gaimanovo vlastních. Setkáme se tak s krysomluvčími (ratspeakers), Sametkami (Velvets) i Kanálníky (Sewer Folk). A schválně, koho vám připomene markýz de Carabas, Hunter nebo londýnská Bestie, hm? V Podlondýně navíc není divné mít nějakou zvláštní dovednost. Levitovat věci, ublížit na dálku nebo otevírat dveře. Což je přesně schopnost právě Dvířky a její rodiny. Jenže její rodina byla zavražděna a i Dvířka má v patách dva nemilosrdné zabijáky připomínající lišku a vlka.

Příběh jako takový není zrovna objevný. Richard pomáhá Dvířce zjistit proč byla její rodina zavražděna, aby je mohla pomstít a jejich cesta vede přes známá a přece jiná místa v Londýně. Nejde o nic komplikovaného, ani strhujícího. Díky tomu ale můžeme sledovat vývoj postav a jejich vzájemných vztahů. Vznikající přátelství, zanikající lásku, přicházející zradu, obětování se i bolest z loučení. Největší proměnou projde logicky Richard, ale dlouho se tomu brání. Možná až moc dlouho. Na začátku je úplně obyčejným, až stereotypním mladým mužem, a jeho snoubenka Jessica je krásnou, ale stejně stereotypní mladou ženou. No a pošlete takového člověka na místo, kde si můžete na trhu koupit noční můru, prodejní automaty sypou na hraběcí rozkaz tyčinky a když políbíte nesprávnou ženu, přijdete o život. Na jednu stranu je Richardův neustálý údiv nad vším pochopitelný, po nějaké době je neskutečně otravný. Tak moc, až máte chuť ho praštit po hlavě, aby se vzpamatoval. Naštěstí ale sám kouzlo Podlondýna objeví, i když utrží pár ran.


Přesto, jak mám sama knihu ráda, tak si nemyslím, že bude bavit každého. Jak jsem už řekla, příběh není nijak objevný ani super strhující a snadno zapomenete, o čem to vlastně je a jak to skončilo. Také jsem to tak měla. Jenže kouzlo knihy (a obecně Gaimana) nespočívá v příběhu, ale ve světě kde se odehrává. V jeho postavách, kulisách, detailech. Neverwhere tak není kniha, kterou zhltnete proto, abyste věděli, jak to dopadne, ale jste zvědaví, co na vás autor přichystal dál. Jak všechna ta známá londýnská místa přetvoří, aby zapadaly do jeho světa a koho všeho ještě hrdinové potkají. Navíc Richard je úplně obyčejný člověk, žádný superhrdina a ten se z něj ve finále ani nestane. A ve finále mu závidíte, protože stejně jako on po návratu do reality, začnete Neverwhere a jeho svět postrádat.

Přijdu si trochu jako ostuda, že na to, jak dlouho Nikdykde znám, jsem ještě neviděla seriál vedle kterého kniha vznikala. Přitom je kraťoučký, pouhých 6 dílů! No, napravím to. Co je ovšem poměrně aktuální, je nové vydání komiksového zpracování. Scénář pro něj napsal Mike Carey a o kresbu se postaral Glenn Fabry a já jsem asi jeden z mála, kteří ho neocení. Jak je na tom adaptovaný příběh netuším, já mám problém s kresbou. Knihu jsem jen prolistovala a s Fabrym jsem se jinde nesetkala, takže jeho styl neznám, ale sem se mi nehodí. Konkrétně převést knihu na obrazové médium je vždycky ošidné a vždy je někdo nespokojený. Nemám problém s jeho stylem jako takovým a je mi vcelku fuk, jestli je moc mainstreamový nebo ne, ale ty postavy... Asi jsem tam nenarazila na postavu, o které bych mohla říct, že se mi to ztvárnění líbí. Všechny jsou mi strašně nesympatické a odpuzují mě. Největším zklamáním pro mě byla asi Dvířka, protože vypadá úplně nejodlišněji od předlohy, ostatní jsou ale v jejím závěsu. Tohle dílko holt přenechám jiným.

Co říct závěrem? Pokud vás nebaví, nechytla, zkuste jí dát ještě jednu šanci a užívejte si jen Gaimanovu fantazii. Vezměte si mapu Londýna a vydejte se s ním na trochu jiný výlet. Nebojte se stejně jako Gaiman probudit fantazii, protože v té přeci není nic nemožné. A jestli Dvířku s Richardem potkáte, pozdravujte je ode mě.

Neverwhere/ napsal Neil Gaiman/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Headline Publishing Group v roce 2013/ anglické vydání/ 372 stran.

středa 19. července 2017

20 let

Není to tak dlouho, co byl internet plný výročí 20 let od vydání Harry Potter a kámen mudrců. Tato kniha a později celá série bezesporu ovlivnila a dodnes ovlivňuje celou naší čtenářskou generaci. Přestože i já jsem Harryho příběhy hltala jedním dechem, je pro mě významnější jiné dvacetileté výročí, neknižní. 12. července 1997 měl premiéru film japonského režiséra Hayao Miyazakiho, Mononoke hime


Mononoke hime, u nás nesprávně Princezna Mononoke, se během těch dvaceti let stal legendou a nejspíš i Miyazakiho nejslavnějším filmem. Já ji prvně viděla jako špunt v televizi na jedničce. O víkendu jsem měla vždy perfektně nastudovaný program a jakmile se jednalo o pohádky, koukalo se u nás na pohádky. Mám dojem, že se mi ze začátku moc nelíbila. Přeci jen ta animace byla divná a strašně nezvyklá. Jo, jo, bylo to moje první setkání s anime (Včelka Mája se počítat nedá). Tenkrát jsem si jí samozřejmě nechala nahrát, abych na ní mohla koukat častěji, ale z té doby mi v hlavě nejvíc utkvěla stejně jen jedna scéna (když Ashitaka ustřelí šípem ruku samurajovi, který ho pronásleduje).

Příběh není extra nápaditý nebo neobvyklý. Časově se pohybuje v japonském středověku, v pozdním období Muromači. Začínáme kdesi na japonském venkově ve vesnici lidu Emishi (nám známých jako Ainu), kterou napadne démon. Jejich princ Ashitaka ho zneškodní, sám je ale zraněn a musí se vydat na dlouhou cestu za možnou spásou a hledáním původu toho démona. Jeho putování ho přivede až do města na železné hoře, pod vládou paní Eboshi. Jejich cílem je těžba železa a tím i likvidace posvátného lesa patřícího starým zvířecím bohům. Jenže ti se svého domova vzdát nehodlají, přestože se jim velký Duch lesa nechystá pomoci... Po boku zvířecích bohů, konkrétně kmene vlků, bojuje i lidská dívka San, do které se Ashitaka zamiluje. A ona do něj. Ashitaka stojí mezi oběma válčícími stranami, snaží se mezi nimi najít smír a tím zachránit posvátný les i obyvatele Železného města.

Princezna Mononoke není jen skvělým animovaným počinem, ale i ukázkou odlišnosti japonské mentality. Oproti jasnému západnímu pojetí dobra a zla, je zde ta hranice poněkud nejistá. Ano, paní Eboshi je ta ďábelská žena likvidující posvátný les dávných bohů, ale Železné město pod její rukou svým provozem živí spoustu lidí, kteří by jinak vedli mnohem těžší a chudší život, odvádí ženy z nevěstinců a dává jim novou příležitost a také má místo pro malomocné. Není tedy tím typickým záporákem, na kterého jsme zvyklí ze všech stran. Ani zvířecí bohové nejsou jednoznačně dobří. Jsou krutí i bez přičinění paní Eboshi, xenofobní a být po jejich, lidé by je neobtěžovali a nadále se jich báli. Výjimkou jsou stromoví duchové kodama, kteří jsou naprosto rozkošní a k zamilování. Téma likvidace krajiny za účelem modernizace vysloužila filmu přezdívku ekologický. I když s tím prakticky souhlasím, vždy jsem vnímala více spíše konflikt tradičního Japonska a jeho modernizace. Ale pokud chceme o Princezně Mononoke mluvit jako o ekologickém filmu/pohádce, pak je asi tou nejkouzelnější, co znám.

I romantický prvek příběhu je značně odlišný od klasických západních vzorů. Přestože je náklonnost mezi Ashitakou a San vzájemná, probíhá pouze v náznacích a gestech. I když v náznacích... dojde i na slovní vyjádření, není jím ale kýčovité "miluji tě, já tebe také!" pro účel příběhu, ale vyjádření lítosti, že spolu nemohou být. Že každý patří do jiného světa a mohou se maximálně navštěvovat. A vy víte (přes vlastní lítost, že si zaslouží víc), že přesně tak to má být.


Jak jsem zmínila výše, jsem zvyklá na český dabing a mám ho vážně ráda. Jenže s ním přichází i řada zmatení a nejasností. Už jen samotný překlad názvu, Princezna Mononoke. V japonštině totiž mononoke není jméno, ale obecný název pro ducha nebo entitu/sílu, která chce ublížit. Tudíž Princezna duchů by mohl být správnější titul. Dalším zmatením je jméno samotné vlčí princezny. V našem dabingu je oslovována Mono (v návaznosti na název filmu?), přičemž její pravé jméno je San. Upřímně, tohle mi unikalo ještě nedávno, protože v původním znění jsem Mononoke viděla asi teprve před půl rokem. Navíc a bohužel, český dabing postrádá i původní japonské verze zpívaných písní. Někde byl jejich text přeložen a film obsahuje anglickou verzi (titulková Mononoke hime), někde byl redukován pouze na pobrukování si základní melodie (pracovní píseň žen ze Železného města). Chápu záměr o přiblížení českému (potažmo evropskému) divákovi, přesto je to škoda, film tím ztrácí kus svého kouzla.

Proč mě osobně Princezna Mononoke ovlivnila víc než celý Harry Potter? Stala se mi vstupem do světa anime a fascinací japonské kultury. Díky ní jsem si zvykla na tu zvláštní, ale krásnou animaci, nejednoznačné příběhy z hlediska dobra a zla, fascinující asijskou mytologii a nádherně podmanivou hudbu. Pak už to šlo samo. Nejdřív to byly další Miyazakiho filmy jako Cesta do fantazie nebo Naušika z větrného údolí, a pak přišly slavné anime série. Nejdřív Naruto (ale nikdy jsem ho nedokoukala), pak jsem se zamilovala do Kuroshitsuji, Elfen Lied, Hellsinga a Death Note. Dodnes tyhle série patří k mým nejmilejším (což se projevuje i na jméně, které dodnes používám). Chtěla jsem i studovat japanistiku a chvíli jsem se i učila japonsky (skončilo to na mé lenosti). Dnes je to už něco přes tři roky, co cvičím iaido. Těžko říct, jestli bych dnes byla na stejném místě nebýt právě Princezny Mononoke na úplném začátku.

Proto jsem i jako fanoušek nejen filmu i soundtracku byla neskutečně nadšená, když jsem na začátku roku zjistila, že v Praze bude mít v dubnu koncert Joe Hisaishi, dvorní skladatel Miyazakiho. Byla to pro mě koncertní událost roku! Hisaishi v Praze! JOE HISAISHI V PRAZE!!! Samozřejmě, že jsme tam s Foxem nemohli chybět a lístky jsme koupili hned, jak jsme mohli. A stálo to za každou korunu. Hisaishi představil snad všechny svoje slavné kompozice a i sám usedl za klavír. Slyšet všechny ty důvěrně známé skladby na skutečné housle, skutečná cella, skutečný klavír bylo něco neskutečného, stejně jako vidět toho malého pána sršícího energií. Bezesporu to byl jeden z nejlepších koncertů, na kterém jsem kdy byla. A přestože na mě vždy hudba k Mononoke silně působila, ten koncert to ještě umocnil.

Hele na ně, nejsou tihle kodama rozkošní?!

Upřímně, pokud Princeznu Mononoke ještě neznáte, dejte jí šanci. Tohle je sice z velké části jen láskyplné žvatlání o jednom z mých nejoblíbenějších filmů vůbec, jsem si ale jistá, že podobný pohled má spousta lidí. Mladších, i mnohem starších než jsem já. A třeba Miyazakiho kouzelný svět učaruje i vám, ať už skrze Princeznu Mononoke nebo další z jeho vizí. Dejte mu šanci, stojí za to.