sobota 20. ledna 2018

Ohlédnutí

2017 byl zvláštní rok. Skvělý a příšerný zároveň. Moje vytoužená mentální rovnováha vzala poměrně rychle za své a já se zas začala plácat v depresivním bahně mojí hlavy. Protože to už tu dlouho nebylo. 


Přitom to začalo opravdu slibně. Zvolnila jsem, naučila se zas relaxovat, přestala jsem se za každou cenu někam hnát. Jenže když jsem ztratila setrvačnost, ztratila jsem i motivaci. Místo odpočinku a úlevy jsem dostala víc stresu, starostí a mizérie. Můžu ten rok někde reklamovat? 

Ono stačilo už jen zkouškové a škola jako taková. Já si fakt odvykla se nutit do věcí, co mě nebaví a celý můj prvák se nesl v otázkách, jestli to mám ještě zapotřebí. Že jsem moc zklamaná a pokračovat bez motivace nechci. Ne, nevykašlala jsem se na to, ale neměla jsem k tomu daleko. Na nějaký čas jsem si našla druhou práci. Co stresově nezvládla škola, přidala ta kavárna. Skončit tam byla neskutečná úleva. Jenže tou dobou už se začalo ozývat i moje zdraví, že bych měla myslet i na něj. Pořád na tom pracuju. A upřímně nepomáhá ani fakt, že mi můj milovaný notebook nejspíš dal finální sbohem.

Ale abych loňskému roku nekřivdila… mizernej pro mě byl hlavně pocitově a já dělala všechno pro to, abych ten pocit nějak rozptýlila. Díky tomu mám spoustu skvělých vzpomínek, které by mne jinak nejspíše minuly, seznámila jsem se se skvělými lidmi, dostala možnost zažít něco nového. Byla jsem na spoustě koncertů (a viděla jsem i Joe Hisaishiho!), absolvovala dva iaido semináře a jedno živé vystoupení, strávila jsem dva týdny na výzkumu. Navštívila jsem Vídeň, na jeden den jsem si (konečně) odskočila na Šumavu, byla jsem na Vysočině, v Norsku a na jižní Moravě. Konečně jsem si koupila vlastní iaito. Začala jsem zase plést, učit se šít a dokopala se k renovaci nábytku. Ale hlavně – četla jsem jen natolik, abych se tou samotnou činností necítila ve stresu jako rok předtím. A těch přečtených knih není málo.

Vlastně jsem celkem dost relaxovala, ale v hlavě mi neustále blikalo světýlko, že jen nějak mrhám svůj čas. Jenže já neměla energii a vůli se sebou cokoliv dělat. Neměla jsem, jak se namotivovat a jak změnit svůj apatický přístup k čemukoliv. Asi prostě neumím jít nějakou střední cestou, ale z extrému do extrému. Jako na té houpačce. 

Je ovšem fajn, že podobně jako loni v lednu mám pocit jakési prázdnoty, čistoty, jako bych já sama podobně jako tenhle rok byla zatím nepopsaná stránka knihy a záleží jen na mě, jak ji zaplním. A i když nemohu říct, že bych překypovala energií a optimismem, hodlám následné dění nasměrovat správným směrem. Ne, jasně že nemám tušení kam to povede, ale jsem si jistá, že tu cestu poznám. 

Pak teprve začne ta pravá jízda, vážení.

A jaký byl váš rok 2017?

středa 3. ledna 2018

V Tamásově stínu

Po dočtení původní série Prachmistrů na mě přišlo lehké zoufalství, že to je vážně vše? Já chci přeci víc! A narazila jsem na povídky a novely předcházející ději v Příslibu krve. Vážně jsem uvažovala, že si je všechny koupím a přečtu i v angličtině, vize čekání až a jestli budou přeloženy se totiž zdála nesnesitelná. Ale pak jsem narazila na prohlášení Talpressu, že koupili práva i na ně a budou se je snažit vydat pohromadě co nejdříve. Takže jsem nakonec počkala.


Příběhy ze světa Prachmistrů tak obsahují všech pět povídek i čtyři novely předcházející nebo doplňující informace o hrdinech trilogie (kromě trochu mimo stojící The Siege of Tilpur, která je volně dostupná zde). Kniha je rozdělena na dvě části, Ve stínu polního maršála obsahující povídky a druhou, ve které jsou novely. Plusem je, že všechny příběhy jsou psány tak, aby se daly číst úplně samostatně bez větší znalosti původní trilogie (což ovšem moc nedoporučuju, protože se tak dost ochudíte). Setkáme se tu víceméně se všemi starými známými, a vás až zamrzí krátký formát jednotlivých příběhů. Protože to prostě nestačí. 

Část Ve stínu polního maršála je stejně jako poté novely řazena chronologicky, od událostí 18 let starých po dění bezprostředně mezi Příslibem krve a Krvavým tažením. Jedná se o poměrně pestrou koláž zahrnující kromě Tamáse, Taniela a Vlory překvapivě i kapitánku Verundiš. Dozvíme se jak probíhalo osvojení Vlory (Dívka z Hruschovy třídy), že Tamás rozhodně nezapomíná a jen tak neodpouští (Zelenooké zmije), jak se Taniel dostal do Fatrásty a seznámil se s Ka-poel (Tvář v okně) i jaká byla Vlořina šance se opět dostat do Tamásovi přízně (Znovuzískaná čest).

Díky novelám se konečně osobně seznámíme i s Erikou ja Leora. Konečně. Už Zřeknuvší ukáže odvahu a odhodlání této mladé kezké šlechtičny pomáhat pronásledovaným prachmistrům a následující Služebník koruny i její tvrdohlavost. Druhá jmenovaná je navíc jejím seznámením s Tamásem a začátkem jejich vztahu. Díky oběma novelám je vám její popravy ještě více líto, protože je skvělá a byla by skvělá. Vražda v hotelu Kinnen je už z názvu policejní záležitostí a je seznámením s mladým Adamatem a vlastně i Ricardem Tumblarem. Poslední, Duchové Tristanské pánve, se opět vrací do Fatrásty, kde se Taniel stále snaží pomoci domácím vyhrát revoluci.


Upřímně mi trochu uniká smysl Konce naděje, povídky zaměřené právě na Verundiš, ale na druhou stranu se dozvíme jak se Tamás stal polním maršálem a něco víc o tažení v Gurle. Navíc stejně jako zbytek je ta povídka tak čtivá, že ji přečtete ani nebudete vědět jak. Ani nevím, jestli bych z nich byla schoná vybrat svého favorita, všechny mě bavily, ale Zelenooké zmije se tomu blíží nejvíc. Protože z téhle epizody Tamásovy msty za Eričinu smrt prostě cítíte to zadostiučinění a nemůžete mu než fandit v tom, co se teorve chystá udělat. Co se týče novel, těžko vybrat jen jednu nej. I když nejméně mě bavila asi ta Adamatova. Nebyla špatná, ale Adamat nepatřil k mým favoritům už v trilogii.

Oproti původní sérii byl zde změněn překladatel, aby kniha stihla vyjít do konce roku. Ale... Sice jsem opravdu ráda, že kniha stihla vyjít ještě před Vánoci, ale na druhou stranu by mi nevadilo na ni ještě chvíli počkat. Hlavně pokud by to znamenalo lepší korekci textů a odbourání všech překlepů nebo chyb ve jménech. Mám dojem, že s překlady Ondřeje Kronicha jsem ještě neměla čest, ale nic výrazného k vytknutí nemám (ale leží mi v hlavě pár drobností, co prostě potřebuju zjistit, pro klid duše). Ve finále to nic nemění na tom, že Příběhy ze světa prachmistrů je skvělá kniha. Jsem ráda, že u nás vyšla a ještě takhle hezky pohromadě. Navíc ocenuji i to, že si Talpress dal práci s vlastní obálkou, a tak práce Tibora Paštrnáka bude hezky ladit ke zbytku.

I když jsou Příběhy jen taková chuťovka pro návrat do Devatera, tahle návštěva je rozhodně vítaná. Prachmistři za sebou zanechali spoustu otazníků ohledně minulosti postav a Příběhy tyto mezery lehce vyplňují. Ještě jsou momenty, které bych si ráda přečetla (jako třeba záchranu Ka-poel ze zajetí, více o Verundiš nebo něco o Erice a Tanielovi), ale kolem a kolem dokola jsem spokojená. McClellan navíc kromě volně navazující série Gods of Blood and Powder podobné příběhy píše dál, The Mad Lancers (2017) spadající právě do té navazující série. Naděje tedy zůstává a já se teď třesu na překlad Sins of Empire.

Příběhy ze světa Prachmistrůnapsal Brian McClellan/ brožovaná/ vydalo nakladatelství Talpress v roce 2017/ přeložil Ondřej Kronich/ 496 stran.

pátek 29. prosince 2017

Filmové střípky #3

Vánoce, zkouškové za dveřmi, obžerství, pohádky, nechuť číst a spousta filmů. No a nějak ty pohádky vykompentovat musím!


Když jsem narazila na Prevenge (2016), byla jsem tím nápadem nadšená. Těhotná ženská, které její dítě našeptává, aby vraždila? Sem s tím! Ve finále Prevenge zůstala jen filmem, který byl tak neuvěřitelně pitomý, že jsem ho ani nedokoukala. Děj prakticky nemá hlavu ani patu, vraždy jsou nahodilé a jediné, co víte je, že se mstí za mrtvého partnera. A její krvežíznivé děcko má neskutečně nepříjemný hlas. Navíc režisérka a hlavní protagonistka zároveň, Alice Lowe mi byla krajně nesympatická a nějak si ji nedovedu představit jako komičku. Z velkých nadějí se jednoduše stalo velké zklamání.


O filmu Petra Jákla Ghoul (2015) vím tak nějak od doby jeho vzniku, ale teprve teď jsem se dostala k tomu se na něj podívat. Moc filmů žánru found footage nakoukáno nemám (vždyť já ostuda neviděla ještě ani Blair Witch), ale Ghoul mi přijde jako vcelku obstojný (a průměrný) zástupce. Vydáme se spolu s trojicí filmařů na Ukrajinu, kde chtějí natočit dokument o kanibalismu. Jejich pátrání se začne překvapivě propojovat s osobou Andreje Čikatila a spolu s tím se jim začnou dít i divné věci. A to samozřejmě pokračuje dokud to se všemi nepěkně skončí. Výběrem Ukrajinského venkova získal film parádně depresivní atmosféru, což je asi jeho jediné výrazné plus. Jinak Ghoul nijak nevyděsí, nenadchne, ale ani vyloženě nezklame. Je to prostě jen další přínos do žánru, ovšem z našich končin.


The Autopsy of Jane Doe (2016) zaujme už jen názvem, přestože znamená trochu nechutnější podívanou. Ale sakra dobrou podívanou. Koroner a jeho syn-asistent dostanou za úkol provést pitvu krásné neznámé, tradičně přezdívané Jane Doe. Zdá se to být banální úkol, ale s postupujícím ohledáváním těla a pitvou samotnou zjišťují znepokojující fakta, navíc to vypadá jako by něco snažilo zabránit pokračování. No a pracujte, když vám z chladícího boxu uteče mrtvola a začne vás honit za cinkotu zvonečku na její noze. První polovina filmu je výborná. Pitevna v podzemí působí stísněně sama o sobě a jakmile se začne ozývat cinkot zvonečku z nečekaných míst, naskakovala mi husina. Plus k tomu komornost příběhu, kdy se jeho většina odehrává jen ve společnosti koronera, jeho syna a právě pitvané atmosféře dost napomáhá. Všechna ta skvělá atmosféra se ale pokazí ve chvíli, kdy Jane Doe už přestává být tak neznámou a její tajemství je odhaleno. Naštěstí se nekoná happy end a konec je příjemně otevřený představivosti (hlavně ne pokračování, prosím). I tak je to rozhodně jeden z nejlepších hororů posledních let.


A protože jsou Vánoce, tak nějak nemohu nezmínit svoji každoroční klasiku a jeden z mých nejoblíbenějších filmů zároveň, Pelíšky (1999). Poprvé jsem ten film viděla  asi před šesti lety a od té doby na něj koukám každé Vánoce. A to jinak české filmové produkci ani trochu neholduji. Přestože se jedná o neradostný čas pro naši republiku, přijde mi, že Hřebejk situaci vystihl nejlépe jak mohl. Ten film je vtipný a depresivní zároveň, ale ten mix má dohromady smysl. Nekriticky na tom filmu nevidím jedinou chybu, všechno je perfektní, od scénáře, přes herecké obsazení a výkony, až po všechny ty legendární hlášky. Plus je skvělou připomínkou toho co se stalo v noci z 20. na 21. srpna 1968 (podobně jako Rebelové z roku 2001), což bychom měli všichni znát.
A ne, knižní předlohu jsem ještě nečetla a ani nevím jestli chci.


Zařadit sem vánoční speciál Twice Upon a Time (2017) seriálu Doctor Who je možná netradiční, ale vzhledem k tomu, že se jedná o rozloučení s mým oblíbeným Doktorem, nemohu jinak. Je pravda, že děje je v tomhle speciálu minimálně, ale to vůbec nevadí. Ten díl o tom ani není. Jen se dva Doktoři, první a poslední, a jeden kapitán musí srovnat s tím, že jejich čas vypršel a připravit se odejít. Ve velkém stylu, jak je Doktorovi vlastní. David Bradley byl jako První Doktor skvělý, ačkoliv na mě narozdíl od Williama Hartnella působil laskavěji. Pearly Mackie mi nebude chybět ani trochu, Bill Potts mě strašně iritovala. Ovšem Matt Lucas jako Nardole mi chybět bude moc (i jeho neviditelné vlasy), byl skvělý a jsem vážně ráda, že se mihnul i tady. A Peter Capaldi sám... za něj budu truchlit. Moffat sice s jeho sériemi dělal psí kusy, ale i tak byl skvělým Doktorem. Naštěstí měl Moffat dost rozumu na to, aby mu dopřál důstojné rozloučení ve stylu, který Dvanáctému byl vlastní. A mě při tom závěrečném řečnění bylo fakt smutno.
Co se týče regenerace samotné, upřímně bych si přála, aby zvolil smrt a seriál tím skončil. Sice jsem na Doktorku zvědavá (ale radostí z toho neskáču), ocenila bych ale důstojné zakončení pro seriál i Doktora samotného, než se z toho stane něco dost špatného. A Dvanáctý mi přišel jako ideální kandidát na tuhle důstojnost.


A jaké byly vaše filmové/pohádkové Vánoce?